Jednota uvádí: HTRK

Díky albu Cowboy Carter od Beyoncé se teď hodně mluví o poučené tvorbě, kdy umělci destilují až encyklopedické žánrové znalosti, aby daný žánr přetvořili a překročili. Dvacetiletá tvorba Jonnine Standish a Nigela Yang aka HTRK ukazuje, kam tento přístup může dospět v extrémním případně, kdy se někdo rozhodne prozkoumávat hudbu jako takovou.

Toto zkoumání a ohmatávání má ale háček. Místo toho, aby se každým albem dostávali HTRK hlouběji k jádru věci, stoupají naopak výše a výše, až se na posledním albu Rhinestones dostali do astrálních rovin. Nigel tu do jemných transparentních záhybů nežánrové hudby odívá obnažené snové a niterné rýmy Jonnine. Nic víc a nic méně.

Možná nejlepší poučená hudba nevzniká v pečlivě kurátorovaných hudebních knihovnách a galeriích, ale v nebojácném obnažení se a ponoření do zvuku a slov, které kolem nás každý den prolétají a vytvářejí kulturní habitat. A jeho uvědomění pak může vést k tak krásné a křehké tvorbě, jako u HTRK.